česky
V japonských zahradách se kupodivu i v dnešní době používá skoro ta samá skladba rostlin jako před stovkami let. A to i přesto, že se zahrady v průběhu staletí hodně proměnily.
Rostliny pro realizace pocházely, a pocházejí dodnes, vždy jenom z japonského souostroví, z jiných zeměpisných míst je to nepřípustné. Označení niwaki se sice postupně rozšířilo na všechny stromy vysazované v zahradách, ať už tuzemské, nebo importované, v prvopočátku se ale jednalo pouze o tvarované borovice, tisy nebo jalovce z Japonska. A některé literární prameny jdou ještě dále a hovoří o jakémsi ortodoxním přístupu. Původ niwaki totiž místopisně vztahují pouze k oblasti Kjóta. Pracuje-li japonský zahradník s jinou tvarovanou dřevinou než s tou domácí, pak ji, možná i trochu hanlivě, nazývá achi-no-ki. To znamená něco jako „stromy odvedle“, ze zahraničí.
A proč se v souvislosti se stromy niwaki mluví o Kjótu, respektive o kopcích kolem města pokrytých smíšenými porosty jehličnanů a stálezelených i opadavých stromů? Rostly zde totiž nejzajímavější a nejvitálnější dřeviny, které již na svých stanovištích měly často bizarní tvary. Do zahrad se tak velmi dobře hodily a nedalo ani moc velkou práci je „přetvarovat“. Listnáče a jehličnany používané v japonských realizacích z jiného místa než z výše zmiňované oblasti se jmenují zoki. Původem jsou buď z chladnějšího severu (např. Taxus cuspidata), nebo z teplejšího jihu (např. Cycas revoluta). Také ten se jako niwaki pěstuje, i když až v novodobé historii a ojediněle.
Niwaki a zoki vycházejí z přirozenosti japonské horské krajiny i přírody obecně a nenásilně zapadají do uměle vytvářených zahradních realizací. Ty totiž musí být podle filozofické podstaty zrcadlem „volného přírodního světa“. Zahrady tak představují nejen hustě zalesněné pahorky, řeky a vodopády, ale i útesy a mořská pobřeží.
Z hlediska podstaty niwaki si musíme položit otázku: „Jaký smysl by měl v zahradě tvarovaný strom, který by v jeho majiteli či pozorovateli nevyvolával žádné emoce, žádné pocity?“ Tyto specificky utvářené dřeviny mohou mít v přeneseném slova smyslu vazby na strmé horské štíty, na rovinatou pláň někde v podhůří či vodopád, který svými proudy vody „strhává“ při rozvodnění horské říčky dlouhé větve borovice dolů do propasti…
V názvu niwaki je zakotvený i způsob, kterým se tyto dřeviny pěstují, tvarují a ošetřují. V literatuře napříč stoletími se můžeme opakovaně setkávat s výrazem „poté, co byly rostliny seříznuty do správného tvaru stromu“, který hovoří za vše! Tato jednoduchá věta naprosto přesně a jedinečně vystihuje podstatu slova niwaki, kdy pomocí deseti slov jasně definuje rozdíl mezi běžně pěstovanou dřevinou v kontejneru či volné půdě a tvarovaným stromem. Rostlinou, která byla lidskou rukou upravena do potřebného tvaru, který ale musí být dále rozvíjen!
Z hlediska časového se historie niwaki začíná psát až s rozmachem buddhismu. V této době se japonští zahradníci vydávají po vzoru svých čínských protějšků poprvé do hor, aby tam hledali vhodné stromy do zahrad. Ty musely být nejen dostatečně zajímavé, ale i malé, aby se daly ze země vyjmout a převést dolů do údolí. Zároveň ale musely být mohutné, to proto, aby nově budovaná realizace vypadala ihned po dokončení staře. Stromy zasazené v zahradách se po ujmutí následně prořezaly a dále pak tvarovaly. Zároveň se na nich ponechávaly znaky (sukovité kmeny, větrem pokroucené větvě, partie mrtvého dřeva aj.), které navozovaly pocit boje s přírodními živly. A důležité bylo i to, aby měly niwaki vysazené do určitých zahradních scenérií znaky stromů z volné přírody (dřeviny rostoucí na exponovaných místech v horách, ve stinném lese nebo na otevřených pláních či u vody).
Japonské zahrady byly již od počátku stavěny se záměrem vyvolávat dojem (obraz) volné krajiny. K tomu byly ale potřebné stromy, které však v přírodní podobě rychle docházely. Nezbývalo tedy nic jiného než v průběhu staletí vyvinout různé techniky řezu, z nichž mnohé napodobují účinky přírodních živlů, jež stromy v horách a na pobřeží formovaly. Postupně tak vznikaly specializované školky, které si kladly za cíl „vyrábět“ a udržovat stromy v určité velikosti, s potřebným, neměnným charakterem. Nejen v Japonsku, ale i v Evropě či Americe tak postupně vznikala specializovaná pracoviště, která se snažila, a dodnes snaží, poptávku po niwaki uspokojit. A je dobré, pokud do české zahrady nemusíte kupovat achi-no-ki, ale stromy, které se tady „narodily“, prožily svůj celý život a díky citlivým rukám odborníků, kteří je přetvarovali, změnily svůj charakter i podobu. Prostě se staly niwaki.
